28. ledna 2013

Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem

Jeanne Rucar de Buñuel byla několik desetiletí družkou a manželkou Luise Buñuela. Od jejich seznámení v polovině 20. let přes svatbu v roce 1934 až do jeho smrti v roce 1983 s ním sdílela všechny životní úspěchy i pády, po většinu té doby byla starostlivou pečovatelkou v soukromí, kam cizí osoby prakticky nevpouštěl. V roce 1991 vydala ve spolupráci se spisovatelkou Marisol Martín del Campo knihu vzpomínek s názvem Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem, kterou lze do jisté míry pokládat za jakýsi pandán Buñuelových memoárů Do posledního dechu (česky 1987, 2004). Knihu Jeanne Rucar de Buñuel nyní vydává v překladu Evy Hrozkové nakladatelství Casablanca.

Jeanniny vzpomínky zahrnují i její dětství v Lille, rodiče a sourozence, přesun do Paříže v čase 1. sv. války, autorka se ale velice rychle dostane k seznámení s Luisem, které bylo oboustrannou láskou na první pohled. Jeanne byla svědkem zrodu prvních filmů, v nichž se také epizodicky objevila (Andaluský pes, Zlatý věk), stýkala se s celou pařížskou surrealistickou družinou 20. let, postupně jí ale ve vztahu s Luisem připadla role domácí paní, která měla zajišťovat rodinné zázemí a nevěnovat se ničemu jinému. Ne proto, že by si to sama cíleně vybrala, ale proto, že jí to její partner a později manžel takto určil. Už od prvních okamžiků jejich vztahu Buñuel určoval s kým se smí stýkat, co smí ve svém volném čase dělat a čemu se má vyhýbat. Pozoruhodné je, že všechny tyto "ústrky", jak by asi bylo Buñuelovo chování vnímáno většinou moderních žen, snášela Jeanne bez většího odporu. Své jistě ne zcela dobrovolné napasování do role matky a paní domácí, která má mít na starosti hlavně zaopatřovat potřeby manžela a rodiny, přijímala s jistou dávkou pokory a letargie. Vcelku odevzdaně přijímala i Buñuelovy projevy žárlivosti, kvůli nimž přerušila svá taneční i klavírní studia a musela ukončit některá přátelství. V knize sama sobě vyčítá nedostatek asertivity, nikdy z jejích slov ale neční ani na chvíli hluboká nebo vážná výčitka vůči manželovi. Tomu vyčítala opravdu jen tři "banální" věci: jedno bezohledné pošlapání čistého koberce v pokoji, bezskrupulózní pokácení třešně k níž měla osobní vztah a prodej jejího piana.

Vedle toho ve svých vzpomínkách nabídne i nesčetné množství historek, které jsou svou kuriozitou až na hranicích nepředstavitelnosti. Řada z nich tak dokresluje Buñuelův rozporuplný portrét, jako např. popis jeho štědrovečerní návštěvy u Charlie Chaplina, kde ho najednou popadl záchvat vzteku, při němž brutálně rozšlapal a rozlámal vánoční stromek, ozdoby i dárky pod ním. "Měl jsem najednou takové nutkání. Prostě jsem musel strhnout ten stromek k zemi. Byl pro mě ztělesněním farizejství a snobství." – "A co na to Charlie se ženou?" – "Pravda, to mi nějak uniklo..."

Vzpomínky nejsou vedeny v přísně chronologické linii, spíš se soustředí na určité etapy nebo rozměry společného života (Mládí, Manželství, Život ve dvojici, Zvířata, Návrat do Evropy, Děti...). Také se mi zdá, že v několika detailech si autorka navzájem protiřečí (např. kapitola Mládí je datována rokem 1924 a začíná seznámením s Luisem, jinde ale uvádí, že se s ním seznámila v roce 1926, jinde z textu plyne, že Jeanne věděla, že Luis jí byl několikrát nevěrný, na jiném místě ale uvádí, že jí byl vždy věrný), ale to jsou vcelku nepodstatné věci. Kniha není zdrojem faktů ze života Luise Buñuela, ale portrétem jeho osobnosti namalovaným spoza plátna. Portrétem člověka, který ve svém díle okázale pohrdal maloměšťáctvím, manipulujícími společenskými mechanismy a institucemi, upozorňoval na temné lidské pudy a vášně, ale i člověka, který byl někde ve skrytu své podstaty úzkostný, nedůvěřivý a arogantní vůči potřebám okolí. Jakoby po přečtení vzpomínek jeho ženy měl člověk dojem, že ve svých filmech mnohem více "bojoval" se svými vlastními démony. Kniha je doplněna malou, ale zajímavou fotogalerií, výborným výběrovým biografickým heslářem a doslovem, který speciálně pro české vydání napsal režisérův syn Jean-Luis Buñuel.


Jeanne Rucar de Buñuel
Vzpomínky ženy bez piana
Můj život s Luisem Buñuelem
Casablanca
Praha 2013
163 s.
ISBN 978-80-87292-19-8
Doporučená cena: 199 Kč
(na webu vydavatele 160 Kč včetně poštovného)

15. ledna 2013

Nagisa Ošima (1932–2013)

Jeden z nejprovokativnějších japonských režisérů, vymezujících se proti tradicím japonské kultury i společnosti, vstoupil do světa filmu v roce 1959 pod křídly společnosti Šočiku filmem Ai to kibo no machi (Město lásky a naděje). Radomír Kokeš připomíná Ošimu mj. těmito slovy: "V období tzv. japonské nové vlny natočil třeba snímek Krutý příběh mládí (Seišun zankoku monogatari, 1960), experimentoval s možnostmi vyprávění v Obřadu (Gišiki, 1971) a pobouření vyvolal zejména svou Koridou lásky (Ai no corrida, 1976). Západním divákům byl ale známý především válečným dramatem Veselé Vánoce, pane Lawrenci (Merry Christmas, Mr. Lawrence, 1983), v němž si jednu z hlavních rolí zahrál zpěvák David Bowie. Provokativních témat se nevzdal až do konce své kariéry a jeho posledním snímkem byl Poslední samuraj (Gohatto, 1999), v němž Takeši Kitano a Ryuhei Matsuda hrají mistra a žáka, jejichž vztah má i otevřeně sexuální charakter. A třebaže už čtrnáct let Nagisa Ošima nic nenatočil, určitě stojí za to si jeho tvorbu z řady důvodů připomenout... nejen proto, že dnes zemřel."