17. října 2013

Praha očima sochaře - zapomenutý film Františka Vláčila

Několik měsíců studia, dopisování a setkávání s lidmi - a výsledkem je v podstatě krátký text s názvem Praha očima sochaře, jakási zpráva zachycující cestu po stopách jednoho zapomenutého a (zatím) neviděného Vláčilova filmu. Snad to je ale i tak zajímavé ;-) [více...]

16. října 2013

Angela Molteni (1935–2013)

11. října 2013 zemřela ve věku nedožitých 78 let paní Angela Molteni, autorka a webmasterka
světových pasoliniovských domén pasolini.net a pasolinipuntonet.blogspot.com. [více...]

14. října 2013

Jan Němec: Rozhovory 1964–2014

Jeden z dlouhodobějších záměrů nakladatelství Camera obscura, kniha rozhovorů s Janem Němcem, dostává konkrétnější obrysy. Kniha Rozhovory 1964–2014 by měla být výborem z rozhovorů s režisérem, jejichž "chronologické uspořádání zachycuje celé tvůrčí období od studentských let na FAMU až po současnost. Stávají se tak autentickými tvůrčími memoáry, které si jejich autor postupně lety odvyprávěl sám". Vedle obvyklých faktografických oddílů jako je filmografie nebo bibliografie kniha přinese i dvě fotogalerie, z nichž jedna bude obsahovat dokumentární fotografie z umělcova života a druhá kolekci jeho vlastních uměleckých fotografií. Společně s knihou chce nakladatel vydat také 2CD s audio záznamem pěti rozhovorů knihy. Podrobnosti na webových stránkách nakladatelství Camera obscura.

11. října 2013

2. října 2013

Přepracování a doplnění soupisu českých širokoúhlých filmů

K dnešnímu dni byl celý soupis zásadně doplněn a přepracován, především rozšířením o dokumentární tvorbu a slovenské filmy (hrané i dokumentární). Byly vytvořeny nové tematické oddíly stránek - Hrané filmy, Dokumenty a animované filmy a Slovenské širokoúhlé filmy. Detaily o jejich obsahu popisuji v upraveném textu Úvodu. Současně byl vytvořen samostatný oddíl Literatura, který obsahuje seznam literatury použité pro vytváření soupisů. [více...]

26. září 2013

Hořící keř

Text Zdeny Škapové o třídílném filmu Agnieszky Hollandové HOŘÍCÍ KEŘ (2013) je v současnosti asi nejrozsáhlejší analýzou tohoto pozoruhodného díla. Autorka poskytla jeho plné znění stránkám Nostalghia.cz. [více...]

23. září 2013

Vláčil: drobné aktualizace

AKTUALIZOVÁNO!
Holubice na britském DVD; Marketa Lazarová + rozhovor s Theodorem Pištěkem; Neznámé filmy Františka Vláčila; FCC František Vláčil [více...]

1. září 2013

František Uldrich (1936–2013)

Ačkoliv kameraman František Uldrich pracoval během své více než 30ti leté kariéry s řadou režisérů (Schorm, Menzel, Vorlíček, Hollý aj.) a točil pro film i televizi, jeho jméno je ponejvíce spjato s Vláčilovými filmy, především s Údolím včel a Adelheid, ale také s "drobnými" díly z Vláčilova "mezidobí " - Pověst o stříbrné jedli, Sirius, dokumenty Město v bílém, Praha secesní a Karlovarské promenády. V roce 1976 se podílel na Vláčilově tvůrčím návratu k hranému filmu v Dýmu bramborové natě a později spolu ještě pracovali na filmech Hadí jed, Pasáček z doliny a Stín kapradiny. – Původně studoval ČVUT, později ale přešel na FAMU, kde v letech 1956–1963 absolvoval obor kamera. Jako druhý kameraman začínal u filmů Věry Chytilové (O něčem jiném, Sedmikrásky), jeho první samostatnou prací je Návrat ztraceného syna (E. Schorm). Vyprofiloval se jako kameraman s civilním pojetím filmového obrazu, schopný plnit požadavky i navzájem velmi rozdílných režisérů. V roce 2009 obdržel od Asociace českých kameramanů cenu za celoživotní dílo. Po dlouhé a těžké nemoci zemřel 31. srpna 2013 ve věku 77 let.

František Uldrich (sedící) s Františkem Vláčilem (za kamerou).

25. srpna 2013

26. července 2013

Soupis českých širokoúhlých filmů

Již delší dobu jsem si kladl otázku, kolik širokoúhlých filmů bylo v historii české (československé) kinematografie natočeno. A podle ohlasů na internetu jsem v tomto dotazování nebyl sám. Dostupné internetové databáze sice údaj o obrazovém formátu uvádějí, nenalezl jsem ale žádnou, která by ho obsahovala jako indexovaný údaj. A pokud ano, tak byl nabízený filtr nefunkční. Proto jsem se rozhodl vytvořit takový soupis sám a to s použitím dostupných ověřených zdrojů. Výsledek je nyní k dispozici v samostatné sekci na Nostalghia.cz (nostalghia.cz/data/su). Není sice ještě definitivně hotový, ale domnívám se, že pro přehled je již dostatečně použitelný. Více informací tedy na samostatné stránce Soupis českých širokoúhlých filmů >>>

P.S. Zveřejnění Soupisu v den zahájení 39. Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde bude jeden z filmových cyklů věnovaný českým širokoúhlým filmům, je ryze náhoda. Nicméně proč i tímto způsobem tento cyklus na LFŠ nepřipomenout :-) ...

25. července 2013

Bresson: drobné aktualizace

Nové blu-ray edice; Deník venkovského faráře v ČT; Claude Laydu o Bressonovi; k filmu Peníze [více...]

11. července 2013

Blu-ray Marketa Lazarová - NFA vs. Criterion a zahraniční ohlasy

Od vydání criterionské Markety Lazarové uplynul téměř měsíc, tedy dostatečná doba k tomu, aby se dalo americké vydání porovnat s českým a zhodnotit také zahraniční reakce na tento titul. [více...]

1. července 2013

Tarkovskij: drobné aktualizace

Nový film podle Tarkovského scénáře; Tarkovsky Talks Film; nový dokument o Tarkovském; novinky ze zahraničí [více...]

26. června 2013

Cena Andreje Stankoviče 2013

Letošní Cenu Andreje Stankoviče získala na pondělním "večeru samozvanců" v pražském kině Ponrepo slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi za film Křehká identita a celou svou tvorbu, přesahující významem slovenská specifika a rozkrývající podstatu společensko-politických i kulturních zvráceností dneška (např. filmy Od Fica do Fica, Nemoc třetí moci). Film Křehká identita zkoumá lidský charakter slovenského nacionalismu.
Zuzana Piussi se stala jedenáctou laureátkou výročního ocenění nesoucího jméno básníka a kritika Andreje Stankoviče. Skupina stoupenců jeho kritických intencí ji uděluje mimořádnému, leč "naší povětšinou konformní a zvulgarizovanou filmovou kritikou" přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. Zvláštní uznání převzali zástupci distribuční společnosti Artcam zpřístupňující díla současné kinematografie, která by se jinak na plátna tuzemských kin nedostala. Další zvláštní uznání patří Mezinárodnímu filmovému festivalu Kamera Oko v Ostravě za kvalitní dramaturgii.

7. května 2013

28. března 2013

Druhý život Františka Vláčila


Detaily k dubnové retrospektivě Druhý život Františka Vláčila v pražském Ponrepu.

...Vláčil jednadvacátého století se od toho, kterého jsme shovívavě pohřbívali těsně před miléniem, opravdu velmi liší. Dnes, v roce 2013, čtrnáct let po smrti, je ve světě tak známý a mezi znalci a milovníky filmového umění tak respektovaný, jak za svého života nikdy nebyl. A vše nasvědčuje tomu, že je to stále teprve jen začátek...

11. března 2013

Tarkovskij: drobné aktualizace

K Tarkovského archivu; nová ruská kniha; Oběť dle Kierkegaarda; Zrcadlo v Ponrepu; několik zajímavých fotografií [více...]

21. února 2013

Alexej German (1938–2013)

Prověrka osudem, Dvacet dnů bez války, Můj přítel Ivan Lapšin, Chrustaljove, vůz! - co film, to událost. O filmu Chrustaljove, vůz! napsal Antoine de Baecque (Cahiers du cinéma): "Jako by tento film potřeboval čas, aby mysl pro něj dozrála: svůj zápas proti zapomnění vyhrál na celé čáře. A dnes je to událost v pravém slova smyslu, jeden ze vzácných, bezmála nadlidských pokusů vyrovnat se s dějinami a zaujmout k nim odpovídající distanci... Alexej German si pro své vyprávění o konci stalinismu vynalezl film "přesahů a vybočení": jako by věcí k vidění, k milování, ke strachování, k ukazování bylo vždycky příliš mnoho a jako by se pravda rodila z tohoto nahromadění, z této přemíry, z donekonečna znovu začínaného acting out. Je to působivá černobílá látka zoufalého bdělého snu, zvuk zároveň hypersensibilní, slídící po každém podezřelém tónu, i jakoby ochromený: výkřiky hrůzy ztrácející se v zákrutech dějin." – Režisér a scenárista Alexej German, rodák z Leningradu pocházející z rodiny německého spisovatele Jurije Germana, autor "pouhých" pěti filmů, které za sovětské éry většinou skončily v trezoru, zemřel dnes 21. února 2013 ve věku 74 let v Petrohradě.

19. února 2013

Donald Richie (1924–2013)

Přední znalec a propagátor japonské kinematografie na Západě, filmový historik, kritik, ale i scenárista a režisér experimentálních filmů Donald Richie se s japonskou kulturou poprvé seznámil jako příslušník americké okupační armády v Japonsku po roce 1945. Od roku 1947 zde začal psát pro americký vojenský tisk, brzy se seznámil s předními japonskými tvůrci a velice rychle pronikl do podivuhodného světa japonského filmu. Po návratu do USA to byl právě on, kdo začal poprvé ve větším měřítku a s důkladnou znalostí věci přibližovat západnímu publiku svět do té doby prakticky neznámé japonské kinematografie. Svou první větší práci The Japanese Film: Art and Industry publikoval v roce 1959. Poté následovalo několik desítek dalších prací nejen o konkrétních filmech a tvůrcích (Richie byl především odborník na Akiru Kurosawu a Jasudžira Ozua), ale i o světe japonské kultury a společnosti. Troufám si říct, že ve 2. polovině 20. století se nenajde nikdo, kdo by pro přiblížení japonské kinematografie západnímu publiku udělal víc. Richieho knihy jsou v řadě případů kmenovými tituly ve svém tématu. V posledních letech také hojně spolupracoval se společností Criterion Collection na digitálních edicích japonských filmů na DVD a Blu-ray. Donald Richie zemřel dnes v Tokiu ve věku nedožitých 89 let.

Vláčil: drobné aktualizace

89. výročí narození F. Vláčila; ke Stínům horkého léta; hrst aktualizací a odkazů (Marketa Lazarová, Pověst o stříbrné jedli aj.) [více...]

6. února 2013

Berlín ve filmu / Filmstadt Berlin

Vědecká knihovna v Olomouci připravila na dny 4. – 28. 2. 2013 výstavu filmových plakátů a fotografií z hraných a dokumentárních filmů Berlín ve filmu / Filmstadt Berlin, která přibližuje známá i méně známá natáčecí místa v Berlíně a vysvětluje, jakou proměnou Berlín v rozmezí let 1946 až 1990 prošel. Součástí měsíční výstavy jsou i projekce čtyř filmů, které se každý nějakým způsobem dotýkají proměny města nebo života v něm a to v různých obdobích: dokument Berlin Babylon (1996–2001) Huberta Siegerta, hraný snímek Berlin - Ecke Schönhauser (1957) režiséra Wolfganga Kohlhaase, sociální drama Berlin ist in Germany (2001) Hannese Stöhra a především zajímavý dokument režisérky Cynthie Beattové The Invisible Frame (2009) s Tildou Swintonovou, mapující místa kudy vedla (či vede) berlínská zeď a to především v málo známých částech města. (Více viz oficiální stránky filmu.) Z pohledu stránek Nostalghia.cz může být zejména tento dokument zajímavým doplňkem emblematického "berlínského" filmu Nebe nad Berlínem Wima Wenderse... Všechny projekce jsou zdarma. Celý projekt vznikl ve spolupráci s nadací DEFA a Progress Film-Verleih. Detaily k výstavě i filmovým projekcím zde.

4. února 2013

Agnès Vardová on-line

Unikátní on-line retrospektivu dokumentární tvorby Agnès Vardové nachystal portál DAFilms.cz v rámci nového projektu Osobnosti světového dokumentu. Od 4. do 17. února 2013 můžete na webových stránkách DAFilms.cz shlédnout v internetovém streamu zdarma 17 dokumentů "babičky" francouzské nové vlny, které Vardová natočila v letech 1954–2008.

28. ledna 2013

Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem

Jeanne Rucar de Buñuel byla několik desetiletí družkou a manželkou Luise Buñuela. Od jejich seznámení v polovině 20. let přes svatbu v roce 1934 až do jeho smrti v roce 1983 s ním sdílela všechny životní úspěchy i pády, po většinu té doby byla starostlivou pečovatelkou v soukromí, kam cizí osoby prakticky nevpouštěl. V roce 1991 vydala ve spolupráci se spisovatelkou Marisol Martín del Campo knihu vzpomínek s názvem Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem, kterou lze do jisté míry pokládat za jakýsi pandán Buñuelových memoárů Do posledního dechu (česky 1987, 2004). Knihu Jeanne Rucar de Buñuel nyní vydává v překladu Evy Hrozkové nakladatelství Casablanca.

Jeanniny vzpomínky zahrnují i její dětství v Lille, rodiče a sourozence, přesun do Paříže v čase 1. sv. války, autorka se ale velice rychle dostane k seznámení s Luisem, které bylo oboustrannou láskou na první pohled. Jeanne byla svědkem zrodu prvních filmů, v nichž se také epizodicky objevila (Andaluský pes, Zlatý věk), stýkala se s celou pařížskou surrealistickou družinou 20. let, postupně jí ale ve vztahu s Luisem připadla role domácí paní, která měla zajišťovat rodinné zázemí a nevěnovat se ničemu jinému. Ne proto, že by si to sama cíleně vybrala, ale proto, že jí to její partner a později manžel takto určil. Už od prvních okamžiků jejich vztahu Buñuel určoval s kým se smí stýkat, co smí ve svém volném čase dělat a čemu se má vyhýbat. Pozoruhodné je, že všechny tyto "ústrky", jak by asi bylo Buñuelovo chování vnímáno většinou moderních žen, snášela Jeanne bez většího odporu. Své jistě ne zcela dobrovolné napasování do role matky a paní domácí, která má mít na starosti hlavně zaopatřovat potřeby manžela a rodiny, přijímala s jistou dávkou pokory a letargie. Vcelku odevzdaně přijímala i Buñuelovy projevy žárlivosti, kvůli nimž přerušila svá taneční i klavírní studia a musela ukončit některá přátelství. V knize sama sobě vyčítá nedostatek asertivity, nikdy z jejích slov ale neční ani na chvíli hluboká nebo vážná výčitka vůči manželovi. Tomu vyčítala opravdu jen tři "banální" věci: jedno bezohledné pošlapání čistého koberce v pokoji, bezskrupulózní pokácení třešně k níž měla osobní vztah a prodej jejího piana.

Vedle toho ve svých vzpomínkách nabídne i nesčetné množství historek, které jsou svou kuriozitou až na hranicích nepředstavitelnosti. Řada z nich tak dokresluje Buñuelův rozporuplný portrét, jako např. popis jeho štědrovečerní návštěvy u Charlie Chaplina, kde ho najednou popadl záchvat vzteku, při němž brutálně rozšlapal a rozlámal vánoční stromek, ozdoby i dárky pod ním. "Měl jsem najednou takové nutkání. Prostě jsem musel strhnout ten stromek k zemi. Byl pro mě ztělesněním farizejství a snobství." – "A co na to Charlie se ženou?" – "Pravda, to mi nějak uniklo..."

Vzpomínky nejsou vedeny v přísně chronologické linii, spíš se soustředí na určité etapy nebo rozměry společného života (Mládí, Manželství, Život ve dvojici, Zvířata, Návrat do Evropy, Děti...). Také se mi zdá, že v několika detailech si autorka navzájem protiřečí (např. kapitola Mládí je datována rokem 1924 a začíná seznámením s Luisem, jinde ale uvádí, že se s ním seznámila v roce 1926, jinde z textu plyne, že Jeanne věděla, že Luis jí byl několikrát nevěrný, na jiném místě ale uvádí, že jí byl vždy věrný), ale to jsou vcelku nepodstatné věci. Kniha není zdrojem faktů ze života Luise Buñuela, ale portrétem jeho osobnosti namalovaným spoza plátna. Portrétem člověka, který ve svém díle okázale pohrdal maloměšťáctvím, manipulujícími společenskými mechanismy a institucemi, upozorňoval na temné lidské pudy a vášně, ale i člověka, který byl někde ve skrytu své podstaty úzkostný, nedůvěřivý a arogantní vůči potřebám okolí. Jakoby po přečtení vzpomínek jeho ženy měl člověk dojem, že ve svých filmech mnohem více "bojoval" se svými vlastními démony. Kniha je doplněna malou, ale zajímavou fotogalerií, výborným výběrovým biografickým heslářem a doslovem, který speciálně pro české vydání napsal režisérův syn Jean-Luis Buñuel.


Jeanne Rucar de Buñuel
Vzpomínky ženy bez piana
Můj život s Luisem Buñuelem
Casablanca
Praha 2013
163 s.
ISBN 978-80-87292-19-8
Doporučená cena: 199 Kč
(na webu vydavatele 160 Kč včetně poštovného)

15. ledna 2013

Nagisa Ošima (1932–2013)

Jeden z nejprovokativnějších japonských režisérů, vymezujících se proti tradicím japonské kultury i společnosti, vstoupil do světa filmu v roce 1959 pod křídly společnosti Šočiku filmem Ai to kibo no machi (Město lásky a naděje). Radomír Kokeš připomíná Ošimu mj. těmito slovy: "V období tzv. japonské nové vlny natočil třeba snímek Krutý příběh mládí (Seišun zankoku monogatari, 1960), experimentoval s možnostmi vyprávění v Obřadu (Gišiki, 1971) a pobouření vyvolal zejména svou Koridou lásky (Ai no corrida, 1976). Západním divákům byl ale známý především válečným dramatem Veselé Vánoce, pane Lawrenci (Merry Christmas, Mr. Lawrence, 1983), v němž si jednu z hlavních rolí zahrál zpěvák David Bowie. Provokativních témat se nevzdal až do konce své kariéry a jeho posledním snímkem byl Poslední samuraj (Gohatto, 1999), v němž Takeši Kitano a Ryuhei Matsuda hrají mistra a žáka, jejichž vztah má i otevřeně sexuální charakter. A třebaže už čtrnáct let Nagisa Ošima nic nenatočil, určitě stojí za to si jeho tvorbu z řady důvodů připomenout... nejen proto, že dnes zemřel."