24. ledna 2012

Jiří Trnka – 100 let od narození

Ke 100. výročí narození Jiřího Trnky (1912–1969) připravil Národní filmový archiv retrospektivu kompletního Trnkova díla, která bude probíhat v archivním kině Ponrepo od středy 1. února do pátku 16. března 2012. Program je následující (detaily budou jistě k nalezení na webu Ponrepa):





1.2. 17.00 PRVNÍ FILMY / pásmo krátkých filmů (1945-1949)
3.2. 17.30 ŠPALÍČEK (1947)
8.2. 17.30 CÍSAŘŮV SLAVÍK (1947)
10.2. 17.30 BAJAJA (1950)
13.2. 17.30 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ (1952)
15.2. 17.30 OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA I.-III. (1954)
17.2. 20.00 SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ (1959)
20.2. 17.30 DVA MRAZÍCI a další krátké filmy (1949-1955)
23.2. 17.30 VÁŠEŇ a další krátké filmy (1953-1967)
2.3. 17.30 VRCHOLNÉ POSLEDNÍ FILMY (1961–1964)
5.3. 17.30 NA KŘÍDLECH PEGASOVÝCH - OKRUH JIŘÍHO TRNKY (1936–1966)
7.3. 17.30 ZAHRADA (1974–1977)

Programová brožura Ponrepa přináší kromě detailních informací poprvé v českém překladu i tento pozoruhodný text Chrise Markera, kterým budoucí slavný dokumentarista vzdal hold Trnkovým filmům v 8. čísle Cahiers du cinéma z ledna 1952.

Chris Marker o Jiřím Trnkovi
"Nejsem režisér, jsem jen výtvarník," říká Trnka. Jako kdyby dar času, který jen Trnka umí předat kresbě, malbě, obrazům nebyl kinematografickou mocí prvého řádu. Když čas vystřihuje ze znečištěného tisku, z náčrtků, daruje nám tím na dvě hodiny život exemplární, očištěný. Dovršený tedy tím, co se životu nedostává: stylem. Kresbě, malbě, obrazům, jež jsou čirým stylem, se naopak nedostávalo času. Teď už společným jmenovatelem není kontemplace, ale participace.
Divadlo anebo film, malířství anebo film - s nepropustností takových falešných vymezení tady každopádně skoncujeme. I s filmem jako s "uměním pohybu". Dokumenty Alaina Resnaise o malířích také nejsou kinematografické proto, že se v nich hýbe kamera (naopak: čím míň se hýbe, tím líp), nýbrž proto, že restituují konečně čas, který malířství přináleží. Proto, že trvání akce se už nepodřizuje napětí divákova času, ale je vedeno skrze čas na plátně. Resnais i Trnka okouzlují tou měrou, jíž vytvářejí pro malíře, pro dílo a pro diváka poprvé, díky filmu, jeden společný bod. Malíř, dílo a divák v něm zakusí dynamický vztah, jsou provizorně "všiti" do stejné kůže.
Trnkovo tak řečené výtvarno žije stejným půvabem. A prostota příběhu a jeho trvání očividně dobře potvrzují, že kinematografie je zde záležitostí přírody a ne prostředků. Vlastně se zdá, že dar svobodně se procházet pohádkovou říší obrazů, dar moci projít jiným světem si stačí sám o sobě a že si zakazuje vychytraloou stupnici efektů a "suspensů" na způsob Walta Disneye. (Pokud je pan Disney přesvědčen, že v jeho kresleném světě by k okouzlení nestačilo, aby jím zákazník jen tak prošel, má ovšem pravdu.)
Být srovnáván s Disneyem by ale byla pro Trnku dost chabá čest, zatímco pro Disneye by naopak bylo takové srovnání příliš tíživé. Stavět například Trnkova Bajaju, jeho šedou a tmavomodrou barvu, hnědou v jejím bohatství, rudou v její hloubce, proti lyrickým modřinám Disneyovy Fantazie, by nestačilo k vykoupení všeho, co bylo obětováno. Ten Trnkův luxus, jeho řád, všechny jeho rozkoše, nádechy barev. Stavět lidovou melodii proti hitu, hudbu Václava Trojana proti hudbě Franka Churchilla by nám neřeklo dost o Trojanově vznešenosti (ty ostré hlasy, jež se, jako andělé katedrál, nesou nad důmyslnou orchestrací). Snaživá vynalézavost a silácké triky, s nimiž nás chce Disney donutit, abychom uvěřili v to, co vypráví, v protikladu k prostotě záměrů Jiřího Trnky, jenž s limity svého "výtvarna" nakládá stejně lehce jako s obrazem uvnitř rámu, činí evidentním přinejmenším jeden paradox. Totiž, že zatímco Disneyův svět zůstává uzavřený sám do sebe, Trnkův svět se vlévá do našeho.
                                                              Chris Marker

Žádné komentáře: